Čauky! Je tu první díl mé první pohádky, která nese název "O princezně Evičce a evičkožroutce Julče". Hlavní postavy jsou reální lidé, kteří mají však upravený charakter a mentální vyspělost, aby odpovídaly účelům.
Byla jednou jedna princezna Evička a ta žila v zakleté zemi. Ptáte se jak zakleté? Inu, zakleté zlou babou Šiškou. Hnusná baba Šiška chtěla sesadit princeznu Evičku z trůnu a sama se ujmout vlády. Tak do země princezny Evičky poslala zlou evičkožroutku Julču, která - jak název napovídá- pojídala Evičky. Princeznu ale všichni měli rádi a tak se všechny ženy přejmenovali na Evičku a muži si dali jméno Evička alespoň do přijmení. Život se stal komplikovanější, protože když člověk hledal svojí dceru a zavolal "Evičko!", přiběhlo k němu tucet děvčátek. Když ve třídě učitel zavola "Evička k tabuli", tak málokdy přišla holčička, kterou opravdu zavolal, a když maminka poslala po svém dítěti třeba kus koláče panu Evičkovi, často se stávalo, že dárek obdržel úplně někdo jiný. A pak je tu evičkožroutka Julča. Ta každý týden pojídala jednu Evičku, případně jednoho pana Evičku, a samozřejmě se do úst zapáchajících lidskou krví a masem nikdo nehrnul. Proto probíhalo každý týden losování. Byla tam jména všech, krom princezny Evičky, kterou nikdo nechtěl ztratit. Každý týden se šla podívat baba Šiška na krmení Julči a pokaždé když uviděla, že na popravu jde někdo jiný než Evička, rozzuřeně praštila holí o zem a zakřičela: "Moje evičkožroutka má hlad, avšak jejím ústům chutná pouze čerstvé maso Evičky. Jsi ty Evička?" Lidé vždy jen přikývli a baba Šiška se mohla vztekem zbláznit. "Do všech pekel s princeznou Evičkou!" Ještě třikrát praštila holí o zem, pak jí zlomila, vyvalila oči a zmizela ve svém domě z šišek. Každý týden Evička usedavě plakala a dávala si za vinu smrt nevinných lidí. Avšak nikdo z jejích poddaných nechtěl aby princezna Evička zemřela, a tak za ní umírali dál.
Až jednou, krásného lednového července, se v květnový den plný dubnu objevila statečná Anička, která přišla v srpnu. Dozvěděla se o strašných trápení království princezny Evičky a přišla jim na pomoc. Řekla: "Až napadne první sníh, tak se vidám zabít zlou evičkožroutku Julču. První sněhová vločka se rozpustí pod horkou krví všech lidí, kteří zemřeli v ústech evičkožroutky. A pokud své slovo nedodržím, usekněte mi hlavu, byť stud by to zvládl spíš!" Lidé začali jásat, avšak pak Evička vykřikla: "Vždyť sníh už napadl!" Anička se zarazila, a aby zakryla, že neví so je to sníh, řekla: "Však já už jsem se vydala jí zabít. Jsem tu, to je součást mé cesty! Ale jak najdeme první vločku?" Zamyslela se, ale lidé už se rozeběhli a hledali první vločku. Hledali všude a pak jeden Evička vykřikl "Tady! Mám ji! První vločka!" Šťastně ji vzal do dlaně. Avšak jen co se jí dotkl, vločka začala tmavnout a roztahoval, až po ní zbyla jen krásně čirá kapka vody, která pomalu stéhala po prstě chudáka Evičky. Anička už nemohla své slovo dodržet a tak dodrželi své slovo aspoň lidé. Usekli Aničce hlavu a doteď ji oslavují jako hrdinku, která měla dost odvahy zabít zlou evičkožroutku, avšak zemřela dřív, než mohla zbavit království kletby.